Je půlnoc nádherná, spí i lucerna,
tys mě opustil ospalou.
Tu v hloubi zahrady cítím úklady,
s píšťalou někdo sem kráčí.
Hrá náramně krásně a na mě
tíha podivná doléhá.
Hrá náramně, zná mě, nezná mě,
něha a hudba až k pláči.

Pak náhle pomalu skládá píšťalu
krok, a slušně se uklání
jsem rázem ztracená, co to znamená,
odháním strach, a on praví:
Pan jméno mé, mám už renomé,
Pan se jmenuju a jsem bůh.
Pan, bůh všech stád, vás má, slečno, rád,
jen Pan je pro vás ten pravý.

Ráno, raníčko, ach, má písničko,
Pan mi zmizel i s píšťalou.
Od Pana, propána, o vše obrána
ospalou najde mě máti.
Hrál a ve tmě krásně podved' mě,
kam jsem to dala oči, kam.
Pan, pěkný bůh, já teď nazdařbůh
počítám „dal“ a „má dáti“.