Janinčiny pohádky
napsal Alois Monik 1. a 2. Máje 1945
Petrklíč
Máj vkročil do lesa
všude to jarem voní,
skřivánek jásá na poli,
petrklíč pasekou voní.
Slyšíš to Janičko:
„Cink, cink“, jak pasekou zní?
Hledej snad pod keřem
dumá a pohádku sní.
Janí se po stráni rozběhla,
v zápětí petrklíč nese.
„Slyšíš tu pohádku, tatínku
co břízky šeptají v lese?“
Kohoutky poslouchej napjatě,
sasanky hlavičkou točí,
pomněnky k břízkám jak otáčí
blankytně modré své oči.
„Tatínku, povídej pohádku
co kvítkům břízečky líčí.
Možná že je to pohádka,
o Zlatém petrklíči.“
Do trávy na slunce sedli si,
kozlíček, maminka, táta
a vedle kozlíčka, s panenkou,
Janinky hlavinka zlatá.
„Byl jeden krásný princ daleko.
Za moři, horami, lesy,
na skále vysoké do oblak,
zlatý měl zámek stát kdesi.
Na černé skále pak kousek dál,
čaroděj zlý, hrad svůj měl,
který jen samé zlo na světě
celičkém nasíti chtěl..
Na hradě u brány lítá saň
celé dny bezpečně střehla,
v noci by nikdo neprošel,
celičkou bránu zalehla.
Čaroděj celé dny po světě
za zlými činy se toulal,
v podvečer vztekem tak nabitý,
stařeček k hradu se šoural.
Překrásnou princeznu na hradě
dnem, nocí hlídal a střežil,
aby mu nikdo ji neukrad.
Toho by snad nepřežil.
Princezna od hradu zlatý klíč
na krku na šňůrce měla
a pouze každý den po ránu,
z hradu ve vyjíti směla.
Jednou ji potkal Petr, princ,
láskou k ní zahořel prudce.
Ona však do hradu utekla
klíč zlatý zůstal Petrovi v ruce.
A tu když čaroděj Zlohost se vzdálil,
Dobroděj-Petr použil klíček.
V zahradě hradní pak zulíbal
princezny růžových líček.
Dlouho se s princeznou scházeli tajně,
dlouho se oba rádi moc měli,
až jednou po slunce západu
k Dobroději do zámku uprchnout chtěli.
Ale v tom přihnal se čaroděj,
který se bral domů zpátky,
právě se srazil s oběma,
když proklouzly zlatými vrátky.
Velmi se ulekly, prchali,
po černých kamenech skal,
čaroděj hněvem až bez sebe,
najednou prudce zatleskal.
Ruce své pozvedl k obloze
kletbu pak vychrlil právě,
v které je zaklela otcova slova
kletby zlé, hněvivé právě.
Do hradu vrátil se sám a sám.
Sani svou v hněvu svém sťal.
Knihu svou kouzelnou do ohně hodil
a když se vyzuřil, lehla a spal.
Ráno se probudil, princeznu hledal,
volal a naříkal. Marné však všecko.
Pod hrad šel, kvítků si natrhal,
nad nimi plakal jak děcko.
Marně však! Proměnit nemohl.
Princezně živo zas vrátit.
Tu knihu kouzelnou v hněvu svém,
tu večer neměl ztratit.
Čaroděj dávno už zemřel as.
Na zlatý princeznin klíč,
vzpomínkou z jara jen zavoní,
pasekou petrklíč.
Kohoutek
Kohout a slepička chaloupku měli
na stráni v lesíčku stála
okénky do kraje hleděla,
jak by se usmívala.
Po dvoře celý houf kuřátek
vesele batolil se,
kohoutek aby je uživil,
po lese celý den lopotil se.
Nosil jim z lesíčka dobrého
co kde jen utrh a našel
strach jen měl, kohoutek některý
aby snad hladem nezašel.
Jednou už nemohl nic nikde sehnat,
pustil se po lese dále.
Najednou před sebou uviděl
hrad stát na vysoké skále.
Čaroděj oknem ho uviděl,
ku hradu cestou se ploužit
a hned si umínil, kohoutka
že přijme do hradu sloužit.
Rád přijal kohoutek dobré to místo.
Jenom si vymínil, večerní hodinu
po práci aby moh navštívit,
jedenkrát za den svou rodinu.
Čaroděj dovolil s podmínkou,
ráno že bude zas včas na svém místě.
Kohoutek rád slíbil, to že on bude
každý den ráno zpět zcela jistě.
Tak chodil kohoutek každý den domů,
kuřátka neměla dost málo hladu.
Ráno však před slunce východem,
včas býval zpět zase v hradu.
Jednou však po čase domů když zašel,
tu jedno kuřátko umírat našel.
Zoufalý kohoutek pomoc mu shání.
Zná pramen života, daleko v stráni!
Utíká kohoutek. Snad se včas vrátí.
Místo své na hradě snad neztratí.
Už došel k studánce. Vodičku už nese,
o malé kuřátko strachem se třese.
Běží zpět co mu jen nožičky stačí,
doma hned kuřátku zobáček smáčí.
Pomalu kuřátku život se vrací,
venku však tmavá noc zvolna se ztrácí.
Kohoutek pospíchá do díla svého,
neboť se obává moc pána zlého.
Než došel ku bráně slunce se zdvihlo,
v ten samý okamžik kohoutka stihlo
neštěstí veliké. Kvítkem se stal.
Čaroděj na hradě z okna se smál.
Kuřátka želela moc svého taťky,
večer když nepřišel domů jim zpátky.
Po lese plakala, tatínka hledala:
„kam jsi nám odešel tatínku zlatý,“
stále jen volala.
Až z jara slepička kohoutka svého
našla co kytičku pod hradem čaroděje zlého.
Kytičku do lesa k domu si vsadila,
by dětem tatínka domů zas vrátila.
Proto teď z jara v paměť zloby kleté,
kohoutků červených plný les kvete.
Sasanka
V dalekém království děťátko měli,
jeho jménu se mudrci přeli,
až jedna předobrá a krásná víla,
děťátku jméno přec vymyslila.
Do vínku dala jí něhu a krásy dost,
by rostla rodičům vždycky jen pro radost.
Na počest Sasanky hostina byla skvělá,
k ní pozvat knížata všechna se měla..
Všechny je sezvali, co jich v zemi měli,
jednoho knížete pozvat však přec je zapomněli.
Vysoko v horách sídlo jeho stálo,
jako by u nebe viset se zdálo.
Starý ten kouzelník zahořel lítostí,
k hostině dostal se ve shluku hostí,
a když pak zábava nejlepší byla,
tu ústa zlostníka kletbu vychrlila.
„Za to že mne jste k hostině nepozvali,
dítěti vašemu život jste vzali.
Až dítě vaše dvacet let dosáhne,
kletba má život jeho zasáhne.
V květinku změní se, bude růst v lese.
Jak jsem řek, stane se než se večer snese.“
Sotva to dořekl, hned zmizel pak,
slunce se schovalo za černý mrak.
Na hradě hrůzou všechno se chvěje,
jen malá Sasanka tleská, se směje,
vesele brouká, zlobu lidskou nezná,
neví že za pár let na sobě ji sezná.
Sasanka rostla ve krásné dítě,
každý jí miloval lásku k ní cítě,
do ohně pro ni skočit by chtěl
každý kdo příležitost poznat ji měl.
Král dal už rozhlásit po celém světě,
kdo zbaví princeznu moci té kleté,
že mu dá dítě své, království celé,
dary že přidá cenné a skvělé.
Na zámek přišly učenců celé řady,
žádný však nepřines pomoci, rady.
Princezna vzrostla ve velkou krásku,
v srdéčku cítila rozkvétat lásku,
k jednomu princi, krásnému hochu
a tu král doufal v naděje trochu,
že kdyby princovi Sasanku dal,
že by snad kouzelnou kletbu z ní sňal.
Bohatá, veliká svatby to byla,
jaké princezna žádná nesnila.
„Dvacet roků právě uplynulo,
zlé kletby kouzlo snad pominulo,“
volá král, hodiny půlnoc když odbily.
Přítomní na zdraví princezny připili.
Princezna s princem do komnat odešli
a hosté ku spánku se taktéž rozešli.
Zatím co všichni spali a spali,
divné se věci do rána staly.
Princezna s princem večer si lehla,
do rána po ní zem jak by slehla.
Plakal princ, plakal král,
princeznu hledali,
po zámku, v okolí,
pokoj si nedali.
Až jednou z jara si do lesa zašli,
princeznu SASANKU kvésti tam našli.
Král umřel dávno už v bolesti, hoři,
princ také utonul v žalosti moři,
jenom ta Sasanka bolest svou vypráví,
z jara když usedne pod keřem do trávy.
Janince, I. a II. Máje 1945
Táta